.jpg)
Ve dnech 15. a 16. listopadu 2008 jsme s Haydée zavítaly na Ranč 3V v Třebušíně, kde se nám s Latenicem moc líbilo při vytrvalostních dostizích a já tak dlouho snila o návratu na ranč za účelem koňoturistiky ve zdejší nádherné přírodě Českého Středohoří. Když mi přišla pozvánka na nedělní drezurní soustředění talentované mládeže (tzn. mládeže s licencemi, hrazeno ČJF), po poradě s mámou jsem nadšeně psala přihlášku. A tak jsme letěli na měsíc a zpět...
Na ranč nás vezla máma s Dádou, dorazili jsme asi za hodinu a půl a Hajdulku ubytovali v prostorném boxe s výhledem na krajinu, přesně jak jsem si to představovala. Zatímco Haydée papkala seno z tamějších luk, já se seznámila důkladněji s Terkou Henzlovou, druhou účastnicí zájezdu, která kvůli mě přijela také o den dřív a společně jsme spaly na chatce. Jak byla brzy tma, čas se pěkně vlekl a my se tak s přibývající zimou uklidily do vytopené chatičky a začaly kecat a kecat a kecat, až najednou bum a tma jako v ranci :). Když jsme po pár minutách vyšly ven ohlásit menší světelnou závadu, oslnila mne záře měsíce v úplňku, který zářil přímo nad pastvinou pasoucího se stáda koní. Pro tyhle chvíle by dal správnej koňák všechno. Vážně nádhera. Po půl hodince už jsme zas svítily a před desátou hodinou jsme usly.. teda alespoň já, Téra prý až skoro ráno.
Ráno mě probral budík na sedmou. Hurá do jezdeckého, pro sedlo a k Hajdulce, která mě přivítala řehtáním. Přesně v osm hodin auž jsme vyjížděly na 20km dlouhý okruh, který si pamatuji ještě z června z dostihu. Je fakt, že příroda v červnu a listopadu se nedá vůbec srovnávat, i tak jsem si plnila další přání a kochala se alespoň těmi vrcholy když už ne kvetoucí krajinou. Trasa byla povětšinou ještě značená fáborky, asi proto, že vede málo frekventovanými místy. Ve finále jsme si okruh zkrátily o pět kilometrů zkratkou přes vesnici, takže suma sumárum rovných 15km za hodinu a tři čtvrtě. Bylo to moc fajn, déšť nás chytnul jen na samém kopci, cestou dolu ustal. Holt hory :-). A ve 12:40 jsme byly nastoupené v drezurním na jízdárně pod velením Ing. Metelky. Musím říct, že mne trenér mile překvapil. Líbilo se mi, že byl kliďas, zároveň si však sjednal respekt a nic moc nehrotil. Srovnával mi sed a celkově na naší dvojici pohlížel jako na dvojici vytrvalostní, a tak nás učil věci, které bychom měly využít v terénu. Celkově si myslím, že jsme snad ostudu neudělaly, Hajdulka na trénování někoho ze země není zvyklá a na to, že trénujeme samy sebe navzájem jsme slova: ,,dobrý" slyšely docela často. Takže já jsem spokojená, kobylka vypadá taky tak. Po hodince v písku si odpočala a již se dostavila mamina, aby nás opět odtáhla domů. Co zbývá říci- za týden je ještě jeden trénink (parkurový), na kterém se bude opakovat a zdokonalovat to, co jsme se naučili tento termín a v druhé řadě se bude skákat a kavaletovat. Doufám, že nás táta odveze, protože rozhodně je oč stát. A teď ještě děkovačka-klasicky: mamince, za odvoz a realizaci, panu Metelkovi, Coufalovým-pořadatelům, Terce-za přespání a hlavně samotné Hajdulce, za to, že je jaká je a je ochotná se mnou dřít a učit se novým věcem i na obdélníku, ne jen v terénu.