19.10.2010- Začalo to značně nečekaně, jak už to tak u zranění bývá. 16 dní po úspěšně dokončeném závodě na 125km v Mostě bylo na první pohled vidět, že je zle. Haydée, která snad nikdy nekulhala, přišla z výběhu po třech. Ani nás nepotěšilo, že jsme byly veterinářky první učebnicový příklad "peronea tercia"- tudíž svalu vedoucího po přední části zadní nohy, který umožňuje pohyb nohy směrem pod břicho. Léčba stanovena na minimálně 2 měsíce totálního klidu v boxe (nejlépe bez možnosti pohybu, na štontu). Večery plné slz těší první optimističtější myšlenky na to, že "to tak má být" a pauza se u devítileté kobyly využije k březosti. Má vyběhanou výkonnost ST a v plánu bylo pokračovat- co kdyby pak ve stáří byl s březostí problém? Jasná volba, shání se hřebec. A to poměrně rychle, zima se neúprosně blíží a na zvířatech je již částečně vidět.
22.10.2010- První sono, těsně po ovulaci, s hormonální pomocí plánujeme inseminaci na začátek listopadu. Vybíráme ženichy- z úzkých možností českého chovu přichází v úvahu Shamir Ibn Ansata Sinan v majetku Petra Reichmanna, ustájen v Brně. Za pomoci Silvy domlouváme podmínky a odběr, díky vstřícnosti je to jasné- bude to Shamir.
2.11.2010- Inseminace. Ráno v šest hodin vyrážíme s mámou do Brna. Veterinářka z brněnské kliniky domluvena na desátou hodinu. V 9:30 jsme ve stájích, do 10:30 sedíme na zídce, pak zvedám telefon. Její příjezd kolem 14té hodiny. Čekání trávíme na obědě v restauraci. Celý den se mnou cloume nervozita. Shamir se nechal ochotně odebrat ze země, pod mikroskopem zjištění motilita=30%. Vezeme si tuto dávku domů. Haydée při inseminaci vzorná, jen kulí oči. Uvidíme, doufáme!
16.11.2010- UTG, není březí. Stejně tak dvě další kobyly, které se inseminovaly o pár dní dříve OR1/1 Shaikh El Sherifem z poměrně nedalekého Mníšku pod Brdy.
14.3.2011- Peroneus tercius snad úspěšně zaléčen. Ještě stále probíhá rehabilitace, postupně prodlužujeme intervaly zátěže pro nohu, již pod sedlem. UTG folikul 4,2, na radu odjet za hřebcem ihned (18hod.) nebo nejpozději ráno balím věci a přemlouvám mámu k odvozu. Ráno se vyráží.
15.3.2011- Novou volbou se po zimě a více času na výběr stal mladý tříletý Milano. Do malebného místa- Karlových Varů- Hor jsme dorazily v dámském složení v devět hodin ráno. Jde se na věc- ovšem marně. Hřebec jen čichá a Haydée se tváří jako vrah a kope okolo. Po třetím pokusu bez známek říje vzdáváme. Rozhodli jsme se zůstat na další dny, bohužel.
16.3.2011- Je třeba nastínit situaci ve výše zmíněné lokalitě- na farmě Loketských lesů. Již při příjezdu narazíte na "šefa" (pro teď č.1). Ten Vám naznačí že tu nejste žádaní, že nikdo nebyl na příjezd kobyly připraven a že farma neslouží jako připouštěcí stanice. Se slovy že se to vyřeší pak, až vyložíme koně, poodjedeme ke stájím samotným. Šéfová č.2 chce OKAMŽITĚ vidět papíry, neboť mají ve stájích "hodně drahé koně". Podáte FEI pas (který daná osoba evidentně vidí prvně v životě), kde je uvedeno očkování bez lepítek a hledáte papíry na krve a národní průkaz, ale po jejich nálezu už "to nepotřebuje". Fajn :-). Drazí koně skřípou zuby při příchodu kohokoli do stájí. V kobkách stojí 23,5hodin denně a 95% z nich má ovázané nohy a tlusté deky. Dostáváme instrukce že je nutné je uvazovat, neboť se při pohybu ve stáji hýbou a pak je bolí záda. Pečlivě uvazujeme. Při kydání postrádáme vlastní nářadí- každý zde má své soukromé a nějaké půjčky nepřichází v úvahu. Výběh je po jeho zprovoznění naší bílou páskou s obavami použitelný, na jehličí a blátě, takže vozíme seno, ale alespoň jsou kobyly venku (přivezli jsme i Sirhael, jakože na výcvik). Od 14ti hodin se do stájí nesmí, koně mají polední pauzu. Do haly se také moc nesmí, když tam pracují jiní. Terény jsou parádní- dolů k řece je to pár kilometrů a kopečky tu lze běhat po jehličnatých peřinkách- sbíhají se sliny. Z první procházky se vracíme v šest. Dostáváme kázání že v tuto dobu jsou již koně krmení a měli by být všichni na svých místech. Vysvětluji, že naši koně jsou krmení dle potřeb a často až kolem 20té hodiny, a to proto, že mají seno adlibitum- na to je mi opáčeno, že ta bílá (myšleno Haydée, která od října stála na boxu a tak s sebou vláčí takových 200kg nadváhu) "na to teda moc nevypadá, chudinka". Nakrmíme chudinky venku, ubytujeme a jdeme ubytovat nás v místním hotýlku. Přijíždí Tom, který tu se mnou bude trávit následující dny. Nálada mizerná- nejen ze zmařeného úmyslu, když Haydée neříjí, ale i z lidí. Nutno však dodat, že jsme byli umístěni na "nadstandartní pokoj s televizí", která však neměla set-top box, takže nehrála. Domlouváme se šéfovou 1 podmínky a peníze za ustájení (100,-Kč/kůň/den). Vyslýcháme po čtvrté, že je Šárka (majitelka hřebce a trenérka) neupozornila na náš příjezd.
17.3.2011- S Haydée se učíme v kruhovce, se Sirhael pod sedlem. Jsem ztuhlá, nedokážu se v tomto prostředí uvolnit a tak nefungují ani základní věci, které doma fungují. Kobyly hubnou. Zdejší hustá atmosféra a zacházení s koňmi jim nejsou ukradené. Poslušně plníme veškeré příkazy blonďaté šéfové č.2 a pozorujeme její "trénink" na špornách a průvlečkách. Vzpomínám na dávné časy sportovních maštalí a je mi nevolno. Večer unikáme ke známé na malebný ranč a pokec- větráme zde hlavu a prvně jsme v klidu.
18.3.2011- Den odjezdu. S humbukem. Ono totiž to ubytování (cena) platí. Ale to ustájení, to si šéfová neuvědomila, že vlastně nejsme členi oddílu! Kdo by si to uvědomil u cizích lidí, že. A tak jsme zdejším nechali za tři dny utrpení a slušného omezování i teroru 1200,-Kč za tři dny ustájení (byla tak laskavá, že dnešek, odjezd v 10hodin nám nepočítala!!), 2220,- za tři dny ubytování (no měli jsme přece tu televizi!), další 1000,-Kč za ustájení Šárce a další částku za 5hodin výcviku. Byla to úžasná škola, neb jediné, za co jsme neplatili, bylo auto! To mimochodem nesmělo ke stájím, jelikož jsme nebyli nájemníci, ale jen ubytovaní, a tak jsme si někdy i 10x denně dělali procházku od brány k maštali :))). Odjezd jsme si užili. Když na nás nastoupila šéfová č.2 s tím, ať si "po sobě" laskavě zameteme ten dvůr (vypůjčeným kolečkem jsme si tu pozlacenou slámu vyvezli na hnůj a upadlo stéblo, stejně jako 5ti dalším nájemníkům), narozdíl od předchozích dní jsem to s žílou na krku odmítla. Když se Hajdulka při nakládání ještě vysrala na zdejším dvoře, odjíždělo se mi s o trošičinku lepším pocitem. Bezva výlet.
22.4.2011- Pokus třetí. Nevzdáváme se. Na minulém sonu měla Haydée trochu "zamrzlou dělohu". Je třeba si přiznat, že bylo nejspíše brzy. Zážitky i dojmy z farmy Hory však zůstávají hodně čerstvé a citelné i finančně. I tak, sono ukazuje víceméně předpoklad výpočtů další říje. V neděli je zralá na skok. Milána nevzdáváme. Šárka ho přestěhovala k sobě domů do Kraslic v Krušných horách, takže opět balíme věci, vymýšlíme dovolené a prázdniny a chystáme se na cestu.
23.4.2011- Zdárně jsem dokázala dotáhnout ji až do malebných Kraslic. První den se ubytovala, s hřebcem si čuchli, ale bez emocí. My se ubytovali na nedaleké faře, která byla strašně příjemná a skýtala vážně klid, soukromí a příjemnou atmosféru.
24.4.2011- Den hlavní, říjí. Ráno si čuchli, Hajdulka se nastavuje. Milano neví co s ní, stojí, čuchá, flémuje a nic nedělá. Poté se jde do terénu, lezeme zdejší sjezdovku nahoru, cváláme pláně a brodíme zdejší říčku. Hajdulka se učí od Gabora pořádně hrabat- cákají se dobrou čtvrt hodinu a jde se zpátky. Druhý pokus po obědě- začíná se to hýbat, Milano hřebčí, občas naznačí že by skočil. Hajduli se to přestává líbit, začínají lítat kopyta, dáváme pauzu. Při dalším pokusu je vše ztraceno, Hajdule už nic nechce, Milano už je "rozjetý" a skáče- při každém jeho skoku mám čím dál tím větší problém kobylu udržet. Při konečném pokusu se převrací na zadní přes kohoutek a utíká i se svázanou nohou a udidlem v hubě. Až teď mi dochází, jak jsem děsně sobecká a pitomá. Se szlami v očích jí chytám, naštěstí není zrazená a jde mi naproti. Už odmítám pokračovat a tvořit jí fóbii. Obvolávám postupně většinu veterinářů uložených v telefonu. Velikonoční neděli není nikdo ochoten přijet a pomoci, natož nainseminovat. Většina dobrých veterinářů kterým důvěřuji radí přispat. Proč ne, nejspíš tím není co zkazit. Vytahuji Domosedan a v půl sedmé ho aplikujeme pod jazyk. Zabral až po 40minutách, byla jako želatina. Přistrčili jsme ji na místo, kde se bude moci zapřít, ale jen co se otevřou vrátka směrem ke stájím kde je hřebec, Haydée ožívá jak kdyby v sobě neměla špetku uspávačky. Stejně tak po další hodině, kdy stále statečně chrápe. Z té půlnoci je schopná začít skákat, zběsile utíkat, jančit, panikařit. Dost. Čekáme než se probere, mezitím si u ní ve výběhu vaříme večeři (ještě že tu závodní výbavu máme nepřetržitě v autě). Kdybychom věděli, že budeme křísit do jedné hodiny ranní, najedli bychom se více. No jo, Domosedan, únava z první pořádné práce pod sedlem i stres z nového prostředí a především hřebce zapříčinily, že v jednu chvíli to vypadalo, že mi usne na vždy. Třásla se zimou, zpocená zároveň, nateklé uzliny, chrapot, totální nezájem. V slzách dekujeme všechny deky co máme, masírujeme svaly, uklidňujeme, chvílemi vodíme. Volám domácí veterinářce, co mám dělat. Naštěstí mne uklidní, že někdy podává i pěti násobné dávky tohoto uspávadla, že je to bezpečná látka, že mám jen vydržet. Snažím se. Kolem půlnoci už je lepší, začíná mrkat, koukat, chodí líp a má zájem o seno. Postupně po troškách jí ho dpořávám, nechávám pár dek a ukládám se do auta spolu s Tomem, který ho připravil ke spaní těsně nad ohradu, abychom do rána mohli ještě provést kontroly. Čeká nás bezesná noc.
25.4.2011- Ve tři už je to stará dobrá Hajdule, která zařehtá když mě vidí a je řádně nenažraná. Do osmi bez budíku spíme jak zabití. Ráno rychle balíme věci a vyrážíme na cestu domů. Na noc dekuji, zvyšuji vitamíny na maximnum a doufám, že se na ní můj další otřesný pokus nepodepíše.
12.5.2011- Pokus číslo čtyři, 100% poslední. Hajdulku podle výpočtů vezu na kliniku k paní doktorce Macečkové do Malé Vísky. Zde bude denně pod kontrolou. Bydlí se stádem starších klisen v parádním výběhu s velkým přístřeškem a dostatkem všeho. Vypadá že se nezlobí. UTG folikul na levém vaječníku 3,2.
13.5.2011- Po škole s Tomem jedeme do Vísky, UTG 3,5. Děláme procházku k nedalekému rybníku, hrajeme s Hajdulkou hru kdo koho dostane do vody. Zvítězila jsem a ona se ve finále jako ostatně vždy velice ráda cachtala jak mořský koník. Stádo si ji drží v odstupu, ale je spokojená a nikdo jí nic nedělá, snad kromě mě a paní doktorky :-).
14.5.2011- Ani jsem se nepochlubila, že ženichem bude opět podzimem zkoušený Shamir z Brna. Již nějaký čas telefonuji s Evelyn, která je hrozně ochotná a zařídila jak víkendový odběr, tak poměrně náročnou dopravu spermatu do Prahy i všechny ostatní náležitosti. Půjčuje si auto, aby mohla dávku odvézt na nádraží do Brna a řeší i další věci, které zprvu jako problém nevypadaly (tak například doprava Brno-Praha vlakem stojí PPL/DHL o víkendu krásných 9000,-Kč včetně DPH apod..). Patří jí velký dík, její ochota je ohromná a skutečně vše skvěle zařídila a vymyslela za mě. Dnes se s Hajdulkou procházíme po vsi a kocháme se zdejší krajinou (vesnička je na okraji vojenského újezdu, tudíž nádherných lesů i poměrně lidmi nezkažené přírody). UTG 3,8, inseminovat se bude zítra, s Brnem je odběr domluvený!
15.5.2011- Ráno v deset hodin telefonát z Brna- hřebec, který si celou zimu neskočil je pochopitelně bez říjící kobyly na odběr bez chuti. Odběr není možný. Hledáme možné další řešení, nabízí se možná quarter horse z nedalekého ranče který je na klinice také ustájen, nabízí se možná jakýsi odebraný Trakén, ale také OR1/1 z Mníšku- Shaikh El Sherif. Po telefonátu s Marinou a paní doktorkou je zase jasný program odpoledne. Jede se do Mníšku. Sherif se nechá parádně odebrat, dávka je skvěle kvalitní (motilita cca 80%!), folikul 4,2. Haydée se nechá bezporblémově nainseminovat, poté se krátce povodí, připíchne Pregnylem, navečeří, pomazlí a jede se domů. Z citového hlediska je nutno napsat, že v kladný výsledek již nedoufám. Večer pomalu sestavuji kalendář závodů, kam by se eventuelně a co stihlo natrénovat. Budeme také muset dohnat licenci od ČJF, to bude zase přirážka..
16.5.2011- Po škole návštěva Hajdulky, UTG odhalí již měkký folikul, jde se na hodinu do vojenského prostoru do lesa spolu s místními a po mazlení odjezd.
17.5.2011- Den odvozu. Na ultrazvuku je vidět žluté tělísko, teď už je to dle slov paní doktorky "jen na ní" :-). Atmosféra i lidé na klinice byli úžasní. Díky ochotě paní doktorky jsem asistovala u desítek ultrazvuků, u výplachu dělohy, u nástřihu kobyly před porodem, vše s odborným a trpělivým výkladem. Byly to všechno zajímavé věci z oboru o kterém vím méně, než bych si přála. A péče o koně? Hajdule mi na pastvě ani nepřišla naproti, což dělá i doma! Za 40min plynulé cesty už se pásla se svým stádem. Je jen na ní, jak s pokladem uvnitř svého těla naloží.
31.5.2011- UTG vyšetření, 13. den po ovulaci. U krčku malé embryo, dostává klid, následující dny jsou zásadní (buď se uchytí nebo ne).
5.6.2011- Říjí jako ještě nikdy, dneškem začínáme pravidelně jezdit a snad i trénovat.
Ať toto je závěr příběhu či ne, poděkování zde být musí- všem dosavadním aktérům (mimo těch z Varů-Hor :-)) )- především mámě, za každou spontánní i plánovanou akci, kterou se mnou pro šťastný konec podnikla, stejně tak Tomovi, za nesmírnou psychickou podporu (v tomto příběhu skutečně byly i okamžiky, kdy bych se mohla stát zločincem či vrahem), všem veterinářům kteří se snaží skutečně co to jde i všem majitelům a ošetřovatelům hřebců, za jejich ochotu a pochopení. Jednou se to třeba povede, když ne teď, tak třeba ve stáří, skutečně až po kariéře.